Název

Zelíiand 4

Popis

Po několika dnech hledání práce usuzujeme, že najít nějakou práci teď před Vánoci je opravdu problém. Všichni nám řikaji ať se zastavíme na novej rok, že bude práce dost. No co s nima máme dělat, když nás nechtěj nechat dělat, tak si budeme ještě užívat a cestovat řekli jsme si.
A protože nám už začiná bejt smutno tak jsme vyrazili tam, kde vám budeme nejblíž a to na Far North což je takovej ten pindík tam nahoře na tej mapě Zelíandu. Poněvač jsme nikdy neviděli opravdovou poušť, tak výběr prvního místa, který ve Farnorthu navštívíme, byl jednoduchej. Hned po příjezdu na nás bafnul nějakej australan, kterej vypadal jako krokodýl Dandý, že prej jestli si nechceme půjčit nějaký fošny na sjiždění těch dun. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme mu řekli , že si to nejdřív vočíhnem jestli ftom nejni náhodou nějaká australská kulišárna. Toho písku je na ty duny potřeba fakt hodně a tatrovkama to sem vozit by byla asi dlouhodobá brigáda, tak štěstí, že to už udělal někdo před náma. Jako první nám hned v dáli padla do oka samozřejmě největší duna. Byla, ale tak daleko, že tam nikdo nechodil, to nám moc nevadilo spíš naopak. Když jsme se konečně dostali k jejímu úpatí, tak jsme jen nevěřícně žasnuli, jak můžou ty duny bejt strmý. Čert hned před započetím výstupu měl věcný dotaz jestli existujou i písečný laviny, pokrčil jsem rameny se slovy ať chvíli počká a pak jí to s jistotou zdělím. Ne, že by byla touhle odpovědí nadšená, ale po chvíli se vydala v mojich stopách nahoru, tak jí to asi stačilo. Zkoušeli jsme ty laviny všelijak zhora utrhnout, ale moc se nám to nedařilo, mojí snahu můžeš zkouknout na fotce. Tak laviny tedy ne, ale když se tam nahoře zvedne ten větřík, tak je to náramná sranda, až se za obnažené části těla popadáte a naříkáte. No tý technice to tam taky nedělá moc dobře, tak těch obrázků jsme tam namalovali jen pár. Ty fošny jsme nakonec vzdali, pač když jsme viděli, jak se na tom ostatní trápí a nejede jim to. Navíc by nám to prkno na naší dunu stejně nepučil! Když odjíždíme, tak máme všechny dutiny a zákoutí plný písku, a tak volíme směr nějaká voda.
Nakonec jsme zajeli k misu Cape Reinga, kde je takovej maják a spousta lidí si myslí, že je to zároveň nejbližší místo k našemu domovu. No blízko to vskutku nejni, jak můžeš vidět na rozčestí, ale my jsme byli už z Bůrovanský počty upozorněný, že když nám bude nejvíc smutno, tak máme vyrazit na lalůček zvanej North cape a tam, že odsud to bude domů už jen, že bys Čertem dohodil. Maličkým problémem bylo to, že jsme museli k tomu místu nejdřív dojít. Ty místní klucí maorský opálený si tu dělaji na tuhle půdu nějaký nároky a nechtěji tam nikoho pouštět. Tak jsme celejch těch 40km museli absolvovat po svojich ťapkách a ještě po špičkách, aby nás nás nějaký ty opálenci nevyhmátli. No je pravda, že to taky mělo svojí romentiku, aspoň jsme tam za celou dobu nikoho nepotkali a mohli si uživat ty přírody úplně sami. Jen škoda toho počasí, který se nám tu krapítek posralo a dost na nás padaj ty howna z nebe. Když už jsme fakt byli nešťastný a nadávali na to počasí tak, že to i ten Maorskej bůh musel slyšet a vyjasnilo se, tak jsme zjistili, že opalovací krém na nás poslušně čeká v našem autí, tou dobou vzdáleném cca 20km. No mělo to i svoje výhody, aspoň jsme se nemuseli zpáteční cestou bát, že nás tu ty černoušci poženou, páč jsme byli k nerozeznání od nich. Vono to sluníčko je tu fakt ostrý, ono ani neopaluje, ale spíš sežehává, tomu odpovídaji i opalovací krémy, který se tu dají sehnat s nejnižším faktorem 30 a pokračuje to až někam ke 100 (to už je asi specíální směs s azbestem :). Nu tak my se pokusíne zase někdy ozvat, ale je to tady bída jak s tim telefonním signálem a ještě horší s internetem. Tak pro jistotu Vám všem přejeme hezké a klidné prožití svátků vánočních a hodně těch dárků i když sami dobře víte, že jste celej rok zlobili, tak toho stejně nejspíš dostanete prd. Jo kdybyste byli hodný jako my, tak tu jste teď za odměnu s náma ?!

Nastavení