Název

Zelíiand 6

Popis

Po těch vanočních hodech jsme měli ty naše pupky nažraný takovým způsobem, že nám dělalo hrozný problémy vůbec chodit, natož někde bláznit po horech, bo něčem takovým podobným. A když jsou teď ty svátky, tak si taky trošku vyhodit z kopejtka a vyrazit na prohlídku rozhodně né nejlevnějšího, ale nádhernýho parku Wai-o-tapu. Ona je ti tu na Zelíandu na každym rohu nějaká sopečná vyvřelina, vulkanický jezírko a dejmající pára ze země. No a když si nejspíš nějakej místní opálenej bratr všimnul, že se to tady všechno tak nějak sešlo na jednom místě, tak neváhal, plot postavil a každýmu zvědavci účet vystavil. Musí se nechat, že ta podívaná, za ty chechtáky nakonec stála a že se to asi zase jen tak nepodaří spatřit na nějakým místě vodu v tolika pestrých barvách a smradech jako tady. No můžes ostatně posoudit podle fotek. A jestli je ti to málo, tak si dej ještě k tomu prohlížení na 10 minut do mikrovlnky aspoň tejden starý fusky, který si posléze aplikujěš pod svůj nos. Jestli si postupoval přesně podle instrukcí, tak si jednak pěkný prase nosit tejden jedny ponožky, ale pro tvojí útěchu by se ti teď mělo podařit nasát trošku víc atmosféry, která nás ve Waiotapu provázela. Některá ta jezírka vypadala opravdu nádherně. Jen do nich zaplout, jenže voděnka dosahovala mnohdy teploty blížící se stofce a spálený jsme byli už od sluníčka dost. Naštěstí jsme měli instrukce od Janičky o jednom místě, kde to ta příroda připravila tak fíkaně, že bych to ani já nevymyslel líp! Slejvají se tu dvě řeky wjednu, z toho jedna je ponožková vařící a druhá mormální asi jako bůrovanská Stropnička. No a každej nechť dle své chuti zaujme na soutoku pozici teploty libou. A tak jsme si nakonec dali luxusní koupel, skoro jak doma ve vaně, jen ten odér se nějak rozhod odject s náma a tak jsme museli vyhledat ještě jiný jezero jen s čistou vodou, abychom nesmrděli, jako ty ponožky, co máš pořád pod nosem. Už je klidně hoď mamce do špíny, protože už nebudou potřeba. Vydali jsme se totiž do Rainbow mountain. I když název hory napovídal co bysme tu tak měli hledat, tak nám se i přes naší urputnou snahu žádnou duhu objevit nepodařilo. Zato jsme si v dálce prohlédli jeden z majestátných cílů naší Zelí výpravy a to vrchol sopky Mt. Ruapehu. Trošku jsme byli smutní. Nevím jestli to bylo kvuli tomu, že byla tak daleko a nebo tim, že jsme věděli, že se musíme pokusit nakrmit ty naše nenasytný pohublý šrajtofle.
Nu a tak jsme dalšího dne neváhali a začali se po nějaké té robotě poohlížet. Ze začátku to byla celkem sranda a bavilo nás to! Po několika marných dnech hledání utrpělo naše prvotní nadšení a odhodlání značné ztráty. Jediný místo kde nám bylo dobře, bylo naše molo, které se stalo naším domovem pro následující týden. Jojo, čteš správně, socky tady nežijou pod mostem jako u nás, ale nad molem. Zkoušel jsem tu taky několikrát ulovit nějakou tu Ivě slibovanou véču, jenže když jsem viděl ty vobludy, co tam plavali a velikost našeho ešusu, tak jsem se vracel vždycky se slzama na tváři, že se jich prostě bojim a raději počkáme, až budou někde menší. No schválně jukni, jednu tu rybu jsem ti namaloval foťákem, měla průměr hodně přes jeden metr a vážila jako naše auto bez zeleniny a vovoce v našem kufru. To vovoce se nám taky občas nestihne sníst, tak aby nepřišlo nazmar z něj vyrábíme 100% juice, jak můžeš vidět. Jde to celkem rychle jeden šálek se dělá slabou hodinku. No z5 k práci. Čím víc jsme se snažili, tak tím víc se zdál být nějaký výsledek v nedohlednu. Proto jsme pak ani skoro nevěřili, když se nám dostalo konečně kladné odpovědi. Teď s odstupem času bysme byli radši, kdyby se nám jí ani tenkrát nedostalo. No abyste si nemysleli, že jsme uplný trdla a neumíme si najít nějakou práci, tak vám nastíním, jak jsme se pracně k té, nakonec bohužel nešťastné práci, dostali. Nejsme kdejaký lumeni, ale zkusit začít pátrat v informačním centru nás napadlo. Tam jsme dostali kontakt na balící společnosti tady v okolí, v nich jsme pak dostali kontakty na jejich dodavatele a od dodavatele jsme se dostali k Daljitovi. Jo z toho kluka jsme měli hroznou srandu a zároveň strach, když jsme ho poprví uviděli. No aby taky né. Zkuste si představit rozespalýho Inda s plnovousem, kterej vám ráno otevře, na hlavě umotanou nějakou plýnu a ten samej vzor umotlej i místo trenek ?. Vidět Daljita byla sice sranda, ale domluva s ním, už zdaleka taková bžunda nebyla. Vona ta naše čengličtina nejni kdoví jaká hitparáda, ale oproti indogličtině kraluje žebříčkům srozumitelnosti. O to víc jsme byli potěšení, když jsme dorazili na náš první pracovní den a zjistili, že supervizora, neboli dozor nad kvalitou námi odvedené práce pro již zmiňovaného dodavatele, bude dělat Edith. Na první pohled to příjemná paní z Maďarska, s pro nás o dvěstě procent srozumitelnější angličtinou. Neváhali jsme ani fteřinu a hned jsme se s Edith začali přátelit s šarmem nám vlastním. Jo jo, to jsme ještě nevěděli, že tudy vlak prostě nepojede! Jak se pozdějc ukázalo, tak Edith nebyla vůbec příjemná paní a už vůbec ne kamarádská. Spíš to byla pěkná maďarská svině, která nás ustavičně srala. No taky jsme jí po sdělení, že nám práci nezaplatí plnou mzdou počastovali nějakou tou nadávkou, kterou tu teď nemůžu samozřejmě napsat, páč jsem slušně vychován. Jenže ona to byla fakt hrozná 3,14159265ča a tak jsme se po třech dnech práce rozloučili. Dost nám z toho bylo těžko, zvlášť, když jsme věděli kolik úsilí nás hledání práce stálo. Usedli jsme tak do našeho autí, zapli naše vytuňený rádio s hifi kazeťákem, kde zrovna hráli písničku od Jurney Don't Stop Believin', Volume naladili na nekonečno, stáhli vokenice až na doraz a rozlítli se do světa s úsměvem na tváři a se slovy „Vždyť jsme tady přeci na prázdninách, a tak si je nebudeme kazit!„

Nastavení